V dalším díle podcastu Pod jednou střechou zavítáme na jih Čech. Konkrétně do obce Kočín nedaleko Týnu nad Vltavou, kde Betonpres, zabývající se výrobou střešní krytiny, sídlí již více než 30 dlouhých let. Na jeho řízení se do značné míry podílejí i synové původních zakladatelů Michal, Lukáš a Jakub Poncovi, kteří se o tom, jak to v této tradiční rodinné firmě vypadá a chodí rozpovídali v rozhovoru s redakcí Euro.cz.
Rozhovor vznikl i jako podcast. Poslechnout si ho můžete přímo zde:
Pánové, pojďme se takhle na začátek našeho rozhovoru vrátit na začátek vašeho rodinného byznysu, tedy do toho roku 1993. Když vaši rodiče, respektive otec Miroslav Betonpres zakládal, měl původně kolem sebe trochu jiný tým, pokud je mi známo. Proč tito lidé z projektu nakonec vycouvali?
Lukáš Ponec: Historie firmy začala v roce 1993, když můj otec přišel s myšlenkou začít podnikat a vzal si k tomu dva své známé. Po nějaké době, když projekt připravovali, ale začaly různé neshody, načež oba dva tito jeho známí projekt opustili. Nad mým otcem vlastně visel otazník, co dál: „Vykašlu se na to také? Nebo budu pokračovat dál?“
Naštěstí pro nás jako pro firmu zvolil variantu číslo dvě, tedy pokračovat dál. Všechno to šel představit svému staršímu bratrovi Eduardovi, který ani chviličku neváhal a šel ho podpořit. A tím vlastně vznikl základní kámen naší rodinné firmy Betonpres.
Čili bratr Eduard hned od začátku věděl, že tohle chce dělat a že by do toho měli jít společně…
LP: Můj otec ho jako správný obchodník přesvědčil a on ani vteřinu nemeškal. Pak bylo ještě otázkou, kde ty tašky začít vyrábět, protože na to je potřeba prostor.
Na to se chci zeptat, zajímá mě ta story s bývalým kravínem, který chtěl váš otec původně zdemolovat, ale nakonec se z něj stala výrobní hala…
LP: Ta historka se týká i našeho dědy, otce Miroslava a Eduarda, který tou dobou pracoval jako technik v JZD a dozvěděl se o možnosti tohoto kravína ve vesnici Kočín blízko Týna nad Vltavou, kde většina z nás bydlí.
Následně se o to podělil s chlapy, kterým se to zdálo super. Blbé nicméně bylo, že už to bylo součástí demoličního výměru. A tak začal rychle jednat, slovo dalo slovo, kravín se nezboural a mohlo se začít dělat.
Na začátku jste střešní tašky vyráběli ručně. Na plně automatickou výrobu jste najeli až v roce 2012, pokud mám správné informace. Popište mi ty hlavní rozdíly, co všechno vám to umožnilo?
LP: Když se vrátíme na úplný začátek, tak tehdy jsme si všechny ty stroje sestavovali sami. To ale nic moc dobrého nepřineslo, takže jsme se museli poohlížet dále a naštěstí se nám podařilo najít jednoho konstruktéra, který nám dokázal vypracovat projekt na mašiny, které již měly tuto střešní krytinu opravdu umět vyrábět.
Tím jsme se posunuli do fáze, že tašky už konečně vypadaly jako tašky, avšak stále to znamenalo mnoho ruční práce. Stále platilo, že operátor musel přenést z místa na místo několik desítek tun tašek, takže to byla poměrně velká dřina.
V tom roce 2012, když jsme začali spolupracovat s jednou švédskou firmou, která vyrábí betonová střešní zařízení a stroje, tak jsme dostali na úplně jiný level. Najednou nám ve výrobně běžela plně automatická linka, všechno jsme si uměli řídit skrze operační systémy… Dnes linku zvládne obsloužit pět operátorů, namísto desítek lidí, kteří tam dříve museli poměrně dost dřít.
Máte zaznamenáno, o kolik střešních tašek víc dokážete ročně díky této automatizaci vyrobit?
LP: Vychází to asi desetkrát tolik.
A kdybyste to měli kvantifikovat, kolik toho nyní ročně zvládáte vyrábět?
Michal Ponec: Jedna věc je výrobní kapacita, druhá současná ekonomická situace. Ta nám teď úplně do karet nehraje. Když bych to ale kvantifikoval na celé domy, tak pokud vezmeme nějaký průměrný, tak v dnešní době dokážeme dodat (střešní tašky) pro zhruba pěti tisíc domů.
Nedávno jsme se interně bavili, kolik domů jsme stihli dodat za celou existenci firmy – a samozřejmě jsme museli započítat fakt, že v tom roce devadesát tři to bylo výrazně méně –, ale i tak se v dnešní době už pohybujeme na čísle padesáti tisíc průměrných domů. Za těch třicet dvaatřicet let.
Za ty roky vaše firma, z hlediska počtu řadových zaměstnanců, narůstala na objemu. Stejně tak ale přibývalo i členů rodiny v úzkém managementu. V současnosti vás tam je, pokud mám správné informace, devět, je to tak?
MP: Je to přesně tak, jak říkáte. Můj strýc, Miroslav Ponec, si vzal kompletně na starost výrobu a výstavbu firemních prostor. Zastává tedy de facto roli výrobního ředitele. No a jeho synové pokračují v jeho šlépějích a orientují se převážně na tuto část firmy.
Na druhou stranu můj otec, Eduard Ponec, je obchodním ředitelem a my zase pokračujeme v tomto směru. Já se starám o rozvoj obchodu, brácha Jakub má na starost brand management, čili z větší části už zastřešuje marketing.
Také tu máme naše maminky. Moje maminka se stará o fakturace a účetnictví, zatímco Lukášova maminka má na starosti takzvaný office management – čili aby vše fungovalo, tak jak má.
Kdo má hlavní slovo ve firmě a kdo doma? Jaký je recept Poncových na to, aby si nepřenášeli pracovní problémy domů? A jaká byla jejich největší výměna názorů? To a také další zajímavé postřehy z nitra úspěšné rodinné firmy se dozvíte v podcastu umístěném níže.
